|
Budík ve 3:30 zvoní spolehlivě. Verunka bere antibiotika, se kterýma
začala už včera ráno. Já se převlékám a jdu sehnat horký čaj.
Hospoda má ještě zavřeno. Nabízená "Jeep tour" - 18ti kilometrová
cesta na vyhlídkové místo vysoko na vrcholem Mt. Bromo se mi zdá za
55 000Rp drochu drahá a nejde usmlouvat pod 30 000Rp. Hospoda náhle
otevírá, beru dva čaje a nesu je do pokoje. Když se vrátím, všichni
nastupují do jeepů a odjíždějí. Zjišťuji, že rada Lonely Planet
"...stačí jít s davem až ke kráteru..." moc neplatí - jdu sám! Je
pochopitelně absolutní tma s viditelností max 10m. Trochu zvažuji
nabídky místních na cestu na koni nebo průvodce, ale LP radí, že
"bílé patníky lze snadno sledovat až k sopce", tak jdu na vlastní
pěst. Jelikož náš hotel je na hraně vnějšího kráteru Mt. Tenggeru,
nepřekvapí mě rada našeho průvodce, že mám jít "dolů a pak doprava".
Jdu po dlážděné cestě strmě dolů a pořád mě předjíždějí džípy -
aspoň je občas vidět na cestu. Náhle všichni mizí v dáli a já se
ocitám na kraji "písečného moře". Po bílých patnících ani památka!
Zkouším najít nějaké stopy aut nebo lidí, ale ztěží rozeznám ve tmě
a mlze vlastní boty. Zkouším jeden směr v domnění, že je to cesta,
ale po asi 100m to vzdávám a vracím se na původní místo. Zkusím
druhou stranu. Sláva! Asi po 70m narážím na patníky a mířím k úpatí
sopky. Bohužel situace s chybějícími patníky se opakuje ještě
třikrát - skoro propadám panice, ale nakonec po necelé hodině tápání
ve tmě nacházím schody. Je jich skutečně 248 a poslední je na samém
okraji kráteru. V polovině schodů potkávám místní turisty. Fouká
silný vítr a každo chvíli prší. Čekáme na úsvit. Marně.
Plno těch, kteří mezi tím dorazili,(asi 40-50 lidí) to vzdává.
Většina ostatních se chce vyfotit aspoň se mnou, protože sopka, na
které stojíme, není přes mlhu vidět. Indonéští turisté si nemohou
dovolit hotel za 2,5USD a přespali ve stanech na úpatí sopky a
nahoru přišli buď ve "vietnamkách" nebo úplně bosí. Přestože slunce
už určitě dávno vyšlo, viditelnost se moc nezlepšila. Je max 50m.
Pomalu se chystám k návratu, když se najednou zvedne vítr a mlha
kolem Broma se částečně rozestoupí. Je vidět až 500m - bohužel je do
minuty mlha zpátky. Chvílemi lze v mlze a všudypřítomném sirném
kouři uvnitř kráteru rozeznat místo, kudy vyvěrá síra a případně i
láva. V 7:30se vydávám zpět. Cestou dělám ještě pár závěru místních
lidí a "písečného moře".
V pokoji mi Verunka ukazuje teploměr : 38,6C - snažíme se nepropadat
panice. Leží v posteli v bundě, přikrytá vším, co máme. Já zatím
házím věci do batohu. SNídaně - toust s čajem je v ceně, ale citron
připlácím (100% ceny čaje). Měníme plán a žádáme průvodce o změnu
destinace z Loviny na Denpasar, kde je údajně nejlepší nemocnice na
ostrově. Žádá 5 000Rp na telefon, aby zavolal do agentury.
Potvrzeno. Odjezd v 9:00 se posunul na 17:00, jelikož se porouchal
autobus, ale náhle se našel jiný bez klimatizace (to vítáme) s
odjezdem v 10:00. Ten se ale odsunul na 11:00. V 10:30 odjíždíme. V
minibusu o třech řadách sedadel stojí ještě dřevěné lavice a malá
stolička. Všechny bágly dáváme na střechu a vyrážíme. V 9-ti místném
minibusu nás jede 21. Po chvíli stavíme a nabíráme další 2 cestující
- neuvěřitelný! Po hodině jsme v Probolingu na autobusovém nádraží,
kde všichni vystupují. Řidič nás, Erika a ještě jednu němku žene
zpět - prý jedem ještě kousek. Nakonec se ukazuje, že náš autobus tu
není a čekáme v "cestovce" až dorazí - snad za 3 hodinky. Nakonec
souhlasíme, že za příplatek 20 000Rp na osobu pojedeme už za hodinu,
abychom do Denpasaru dorazili kolem 18:00. Verunka naštěstí celou
cestu prospala na lůžku pro náhradního řidiče a ve 20:30 dorážíme na
nádraží v Denpasaru. Nemocnice je asi 10km a tak bereme bemo za 20
000Rp
|
